0

První slovo … :) Aneb prolog

Posted by Macy The One on Bře 25, 2016 in The Way

Odjakživa bylo mým snem vydat knihu. A vzpomínám si na den, kdy jsem to tenkrát řekla svému novému příteli. Byla to láska jako z milostného eposu.  Odvětil mi, že se nemůže dočkat až ji vydám, prý půjde,  koupí si první výtisk a na první straně, kde je věnování najde pouze odkaz - mému milovanému manželovi.

Možná to tak vskutku bude, jen to možná nebude tak úplně, bohužel, směřováno jemu a slovo manželovi bude v tučných uvozovkách. Člověk nikdy neví, kam jej vítr osudu zavane. A to nevím ani já. To jest důvod vzniku tohoto … ohlédnu se zpět a až skončím budu vědět, kde je mé místo. :) A tak tedy, bych toto chtěla využít jako své věnování.

Chtěla bych poděkovat muži svého života, který už není jeho součástí a nazvat ho zde svým “manželem” neboť si to kdysi přál a já vždy chtěla abych jej za něj mohla považovat.

A nakonec bych to chtěla věnovat opravdovému muži svého života. Muži, který mě provází tím vším a vždy stojí po mém boku stůj, co stůj. :))

Tags: ,

 
0

Prvmí láska…

Posted by Macy The One on Bře 18, 2016 in deník

Nechce se mi věřit, že dokážu říct něco, tak, svým způsobem pitomého a zároveň trochu naivního. Ale je vskutku bolestivé sedět vedle někoho, koho milujete, dívat se do jeho hlubokých očí a při tom jeho připitomělém úsměvu potlačit nutkání políbit ho do koutku úst, tak jak jste byly zvyklé to dělat. Smět ho políbit, jen když potřebuje přátelskou výhodu. Pozorovat ho tím způsobem, kterým jste to dělaly dřív.

Nejhorší mi na tom přijde, že v momentě, kdy děláte něco, tak, jako dřív v hlavě vám běhá film toho, co jste spolu na daném místě, při dané činnosti dělali vy dva. Tomu, že usínám v prázdné posteli a pláči se sluchátky v uších při jeho nejoblíbenější písničce nebo filmu. Tomu se lze vyvarovat. Ale se samovolným vzpomínáním nějak bojovat nedokáži. Možná, že ani nechci. Tyhle vzpomínky jsou to jediné, co ve mě udržuje plamen lásky, k té nejdokonalejší osobě. Najednou si přijdu hloupá, hloupá v tom, že se podvoluji něčemu, co mi zrovna nepomáhá posunout se dál. Není dobrý nápad být kamarádkou s výhodami někomu, ke komu chováte stále stejně vřelé a láskyplné city. Avšak, dokáži vysvětlit, proč se vesměs takto tyranizuji. Ačkoliv pak dlouhé večery trávím nervním očekáváním, že napíše, což se nestane. Nic, nic se nedokáže rovnat pocitu, když ho vidím. Mohu ho obejmout, políbit, sevřít jeho obličej v dlaních, chytit za ruce. Nebo snad. Nechat naše těla splynout a užívat si to duševní pouto, které mezi námi je, i přestože již nějakou dobu nejsme pár. Už nejsme my, jsme já a on, ale v tenhle moment, jsme my .. jen my. Tento moment, je to, co mě činí šťastnou. Něco jako pohon. Občas mám pocit, že tohle je to, díky čemuž se dokáži usmát. Díky vzpomínkám a myšlenkám na to, že brzy budeme zase MY, i když jen dočasně.

Chybí mi, a mě mrzí, že mu to nemohu říct. Ví to, ale v momentě, kdy to bude vysloveno nahlas. Všechno skončí. I to poslední, co mi zůstalo.Nechce se mi věřit, že dokážu říct něco, tak, svým způsobem pitomého a zároveň trochu naivního. Ale je vskutku bolestivé sedět vedle někoho, koho milujete, dívat se do jeho hlubokých očí a při tom jeho připitomělém úsměvu potlačit nutkání políbit ho do koutku úst, tak jak jste byly zvyklé to dělat. Smět ho políbit, jen když potřebuje přátelskou výhodu. Pozorovat ho tím způsobem, kterým jste to dělaly dřív.

Nejhorší mi na tom přijde, že v momentě, kdy děláte něco, tak, jako dřív v hlavě vám běhá film toho, co jste spolu na daném místě, při dané činnosti dělali vy dva. Tomu, že usínám v prázdné posteli a pláči se sluchátky v uších při jeho nejoblíbenější písničce nebo filmu. Tomu se lze vyvarovat. Ale se samovolným vzpomínáním nějak bojovat nedokáži. Možná, že ani nechci. Tyhle vzpomínky jsou to jediné, co ve mě udržuje plamen lásky, k té nejdokonalejší osobě. Najednou si přijdu hloupá, hloupá v tom, že se podvoluji něčemu, co mi zrovna nepomáhá posunout se dál. Není dobrý nápad být kamarádkou s výhodami někomu, ke komu chováte stále stejně vřelé a láskyplné city. Avšak, dokáži vysvětlit, proč se vesměs takto tyranizuji. Ačkoliv pak dlouhé večery trávím nervním očekáváním, že napíše, což se nestane. Nic, nic se nedokáže rovnat pocitu, když ho vidím. Mohu ho obejmout, políbit, sevřít jeho obličej v dlaních, chytit za ruce. Nebo snad. Nechat naše těla splynout a užívat si to duševní pouto, které mezi námi je, i přestože již nějakou dobu nejsme pár. Už nejsme my, jsme já a on, ale v tenhle moment, jsme my .. jen my. Tento moment, je to, co mě činí šťastnou. Něco jako pohon. Občas mám pocit, že tohle je to, díky čemuž se dokáži usmát. Díky vzpomínkám a myšlenkám na to, že brzy budeme zase MY, i když jen dočasně.

Chybí mi, a mě mrzí, že mu to nemohu říct. Ví to, ale v momentě, kdy to bude vysloveno nahlas. Všechno skončí. I to poslední, co mi zůstalo.

 
0

The Fault in our stars - Hvězdy nám nepřály .. další literární dílo.

Posted by Macy The One on Bře 16, 2016 in literární chuťovky

Další kniha, kterou jsem během chvíle sfoukla, a která mě hluboce zasáhla.

Když jsem prvně viděla film, považovala jsem to za prostoduchou romanťárnu, jejíž účelem je rozplakat, co nejvíce lidí. Ale pak mě napadla šílenost. Zkusit se na ten film podívat o půl roku později. A najednou jsem dohalila ksryté linie filmu, natolik mě oslnil, že jsem si okamžitě půjčila knihu.

Poprvé v životě mne kniha zklamala a film se mi zdál lepší. Spousta výroků hlavních postav mi přišla v knize umístěná nepříliš vhodně (jejich použití a postavení ve filmu se mi zdálo znělejší a přirozenější) a navíc, spousta věcí byla jinak umístěná. (Jak už to tak u zfilmování knihy bývá.) I přes tyto malé nedostatky, prožila jsem u knihy totožný katarzní účin jako u filmu.

Poznala hloubku a smysl vztahů, které navazujeme. Nalezla pochopení pro spoustu lidských vlastností a pohnutek. V životě bych nevěřila, že to řeknu zrovna o tomto díle, ale Hvězdy nám nepřály je něco jako klíč odpovědí na život, které máme. Nevypráví o lásce dvou nemocných lidí, tedy zdánlivě ano. Ale ve skutečnosti. Ve skutečnosti jde o něco hlubšího, o něco více filozofického, než by se mohlo zdát. V první řadě se jedná o tom, že existují menší a větší nekonečna, tedy … z jakkoliv dlouhého časového úseku lze udělat malé nekonečno ve velkém nekonečnu našeho života, každě nekonečno vyměřuje velikost toho velkého. Respektive matematicky … menší nekonečna jsou podmnožiny, ze kterých se skládá velká množina, tedy nekonečno našeho života. Život skýtá různé možnosti. A jediné drobné rozhodnutí jako je možnost jít po schodech nebo jet výtahem, může velikost a důležitost těchto nekonečen ovlivnit.

Tags: , , ,

 
0

To, díky čemu se zdá být život důležitý …

Posted by Macy The One on Bře 1, 2016 in Filozofické, deník

Neustále jsem hledala smysl toho všeho … smysl vztahů, které navazujeme, řečí, které vedeme, dokonce i myšlenek, které nikdy nevyslovíme nahlas. A poté, najednou jakoby vše dávalo smysl.

Vlastně to, čím je život důležitý není to čeho jsme dosáhli ve velkokapacitním měřítku, ale to, čím jsme v životě někoho jiného. A i přesto, že se zdá, že život některých z nás je nijaký, je ve skutečnosti vším v životě někoho jiného.  Důležité nejsou velké události jako maturita, přijetí na vysokou … nebo takové podobné pitominy. Ve skutečnosti jsou důležité naprosté drobnosti, které přehlížíme a proto ztrácíme smysl života, který následně hledáme v nepodstatnostech.

Najednou v tomto velkém světě plném velkých  věcí nemáme čas na takové drobnosti, jako vyjádření lásky vlastní řečí, říkáme si bez citů, jak se máme rádi a máme pocit, že láska se měří tím jak drahé dárky si kupujeme, přitom láska se ukrývá ve způsobu jakým se na sebe dva dívají. V tom, jak spolu dva usínají, jak dokáží vedle sebe tiše sedět a každý plynout vlastním tokem myšlenek přičemž, se ty dva proudy spojí v jeden. Láska se schovává ve způsobu toku hovoru, který ti dva vedou. A přesto lidé za lásku považují velká gesta, která mají jen zaplnit prázdné místo po lásce.

Každý chce lásku jakou vidí na plátně v kině, což, přiznejme si je naprosto nereálné, celý filmový svět (pokud se nejedná o dokument) je jen způsob, jak masově lidem vnutit představu o tom jaký život by měli žít. Snaží se nám vnutit představu, že to co z nás dělá lidi, jsou peníze, přičemž to, co z nás dělá lidi je právě to, že dokážeme nezávisle přemýšlet a utvářet si vlastní závěry. Lásku nám deklarují jako něco komerčního, skoro jako by naše drahé polovičky byly auta … čím lepší model, tím větší prestiž. Ale přeci, i auto si vybíráme podle jakési citové mocnosti. Každé rozhodnutí by mělo být závislé na tom, co doopravdy chceme a co dle našeho uvážení, má pro náš život smysl. Nikoliv dle toho zda tak či onak budeme mocnější, bohatší nebo krásnější … to, že žijeme život poznáme, že není lehký … musíme za svá rozhodnutí bojovat, protože pokud je cesta, kterou jsme zvolili příliš lehká a dle velkokapacitních měřítek úspěšná, rozhodně to není ta cesta, která nám dává pocit, že jsme lidmi, že žijeme život a nepřináší nám opravdové vnitřní štěstí.

Tags: , , , ,

 
0

Relace - nerelace

Posted by Macy The One on Úno 22, 2016 in Filozofické

Pořád masivně uvažuji nad tématem, které již dlouhé týdny převaluji na písemném jazyku. A přesto nemám stále žádané odpovědi natož ponětí jak bych měla tuto otázku pojmout, abych se dobrala zdárného konce. Tedy správné odpovědi, které by mi mohly mnohé ušetřit. Otázkou je, co je vlastně naším životním břemenem a zda je lepší si toto břemeno uchovat nebo snad nalézt osobu, se kterou bychom se o tíhu tohoto břemena mohli podělit.

Odpověď by byla jednoduchá, kdybych zbytečně hluboce nepřemýšlela nad symbolikou toho všeho. Jednoduché to je v tom, že sdílená tíha je poloviční tíha. Ale není pravda. Prvně. Spletitá honba za osobou, jež by pro naše vzájemné sdílení byla ideální může být velice bolestivá a tíživá a nejednou se to může stát samotným břemenem. A poté. Když máte břemeno o ohromné tíze a s někým se o něj rozdělíte vznikne vám břemeno o poměrně velké tíze. Jenomže. Když vaše drahá polovička má břemeno o super mega tíze přibyde vám k poměrně velké tíze super tíha a máte mega tíhu. Tím pádem se vaše tíha nezmenší na polovic ba naopak se zněkolikanásobí. Jak potom tedy lidé dospěli k pravidlu, že sdílená tíha je menší? Jednoduchá odpověď. Potřebovali soucitné vysvětlení toho, proč lidé potřebují milující polovičku ve svých životech.

Proč si to nepřiznáme? Milovaného člověka nepotřebujeme kvůli usnadňování. Ale protože s ním si ŽÁDNOU tíhu nepřipouštíme, a navíc jsme prostě lidé, kteří odjakživa potřebují být milováni. Už od narození. Když se narodí dítě a není milováno matkou nebo otcem vyroste z něj maniak a psychicky naprosto nebo zcela nefunkční jedinec, který sám nedokáže milovat, ale vynucuje si pozornost druhých, kterou mylně zaměňuje s láskou. Vlastně každý náš problém v našem životě má logické vysvětlení, které koření v našem dětství nebo v rodinném životě. Problém s navázáním vztahu. Prosím, vztah s rodičem opačného pohlaví hodně vypoví.

Sama se snažím najít spousty odpovědí na otázky, ohledně mých vztahů a ohledně mé schopnosti milovat druhé. Při pohledu na můj vztah s otcem všemu naprosto rozumím. Chybí mi prostě jen ideální mužský vzor.

Tags: ,

 
0

Záznam … hlavně ne mimo něj

Posted by Macy The One on Úno 22, 2016 in Filozofické

Postupem času sjíždím, kolik už jsem toho napsala a o čem všem jsem už psala. Pořád si říkám, že tolik jsem toho pohromadě neviděla, ale to nevidím kolik těch rozepsaných a nedopsaných souborů už bezduše skončilo v mém počítačovém koši.

Hlavou mi totiž lítají myšlenky za sebou v zástupech, ale málokterá z nich se dá uchopit a pevně z blízka prozkoumat. A přesně v tom to spočívá. Mnohdy když už by byla myšlenka není čas nebo, nedej bože nálada na nějaké polemizování nad smyslem a veškerou filozofií dané věci. Každý si řekne, mám nápad, vyfrknu to na papír (do texťáku) a je vystaráno. Jenomže člověk se k napsanému kolikrát vrátí a poupravuje k dokonalosti, které nikdy nedojde. I po roce stále otevírám soubory a zaměňuji slovosled, přidávám nové životní poznatky a pohnutky. Ubírám ty, které už mi v mém věku přijdou stupidní, ale dříve byli brilantní. Psaní je něco jako upravování starých fotek nebo pravidelné probírání papírovými vzpomínkami. Já si své vzpomínky uchovávám ve formě myšlenkovým textů v mých textových dokumentech. A i kdybych každý den měnila slova a souslouví, nikdy bych nemohla změnit hlavní podstatu textu natolik, abych nepoznala základní stavební kámen, na kterém jsem text postavila. Tím pádem má vzpomínka, jež je uvnitř textu uchována nemůže dojít zatracení. A já tím pádem i za padesát let, až otevřu svůj texťák budu vědět, co se mi hlavou honilo v patnácti.

Pro mě osobně vědět, nad čím jsem přemýšlela má hlubší význam, než tušit s kým jsem kamarádila, chodila nebo, kde jsem byla o prázdninách. Pro každého z nás má hlubší a monumentálně emocionální význam něco jiného.

Tags: ,

 
0

Pour l’amie

Posted by Macy The One on Úno 21, 2016 in Ostatní

V prázdném listu textového dokumentu blikal kurzor a já stále váhala, co napsat. Nikdy by mě nenapadlo, že napsat příběh o tom, co bych chtěla zažít abych byla nejšťastnější bude tak těžké. Přemýšlela jsem. Jedno bylo jasné. Chtěla jsem psát o setkání se svou kamarádkou. Ale. Problém byl v té představě. Představte si něco, co je dle vás prakticky nemožné. A pak to popište velice realisticky. Už rozumíte? Ale i přesto jsem vynalezla velké úsilí.

Bylo sedm večer a já už nedočkavě čekala na nádraží. Netušila jsem koho mám vyhlížet. Přísahala, že bude mít růžové vlasy. Ale u Macy jste nikdy nevěděli, jestli si to hodinu před odjezdem nerozmyslela a nezměnila to. Chvíli jsem se myšlenkama zatoulala někam pryč a v tu chvíli mě k zemi svalil prudký pohyb.

“Lů! Konečně a tys mi nevěřila!”

Tělem mi projelo teplo a na tváři se mi rozšířil dlouhý úsměv. Macynka. Měla jsem radost. Celé ty roky, co se známe jsem přesně v tohle doufala. V tu chvíli mi ani trochu nevadilo, že se válíme na zemi na nádraží. Byly jsme spolu! Je my dvě. Pevně jsme svíraly v naruči jedna druhou. Po chvíli se Macy zvedla a vytáhla mě na nohy. Nejdřív jsem nechápala, ale když se na mě usmála.

“Vstávej ty ťavo.”

Rozesmála jsem se a ještě ve stoje jsem ji pevně sevřela v náručí.

“Do keľu ty šialenče! Ani nevieš ako rada ťa mám pri sebe!”

“Já tě vidím radši. A nečil mě! Koukej mi tu ukázat něco co za to stojí! Kromě tebe samozřejmě. Nejlíp toho tvýho chalana, o kterém jsi tak dlouho básnila.”

Byla jsem maximálně překvapená jaká byla. Jistě. Na netu byla stejná. Ale přece. Lidé se tam přetvařují. Ale Macy. Byla zkrátka pořád Macy. Nadšeně jsem jí provázela městem, kde bydlím a vyprávěla jí o svém vysněném princi. Měla jsem radost, že jí zajímají takové banality. Měly jsme na sebe jen 24 hodin a ona místo aby se zajímala o nějaké speciality tvářila se jako by to byla běžná procházka. A o to výjimečnější to bylo. Když jsme po sáhodlouhé a dle mého uvážení unavující procházce mířili ke mě domů zastavila jsem se a podívala se na Macy.

“A teraz mi povedz, ako to, že nemáš tie růžové vlasy?”

“Ah. No. Co ti budu vyprávět. Šedo-modro-červeno-fialovo nevím jaká se mi prostě líbila víc. Navíc mi ladí k šatům.”

Podívala jsem se na její černé, téměř průhledné šaty.

“Isto. Pozerám.”

Macy se rozesmála.

“Jak já miluju tu tvojí maďarštinu.”

“Maďarštinu?”

“Ah. Promiň. Máme u nás takový vtip. Moraváci jsou Slováci, co byli líní dojít do Čech. Slováci jsou převlečení Maďaři. To je celý. Je to náš vtip. Ale Slovákům to zase tak vtipné nepřijde.”

“Vieš. Chápem. Je to len vtip. Len. Nepovedaj takéto veci doma.”

“No stress. Nejsem husa pitomá.”

Po zbytek cesty jsme si vyprávěli nejnovější historky ze života. Macy se rozplývala nad plánovanou dovolenou, bohužel ale ještě nevěděla, kam vyrazí.

“A čo on?”

“Víš. Jede s námi. Je to můj BFF. A já už z otázek na NĚJ pláču. Nemám sílu. Nic. Jsme BFF. Byli jsme spolu v kině na erotickém filmu. Jedeme spolu na dovolenou. Příští rok se sestěhováváme dohromady. Ale mezi námi nic není. Každý si žijeme milostný život jinde.Nikdo. Opakuji nikdo, kromě něj to nechápe.”

“Aké to smutné, keď tomu rozumie len on sám.”

“To mi povídej. Šiklo by se vědět, co si on o tom myslí. Ale marné. Co ten tvůj?”

“Maľi sme prvé rande.”

“Vyklop to na mě!”

“Je taký. Niall a Zayn vo všetkém.”

“No?”

“Dokonalosť .. zrejme ho milujem.”

“Žádné zřejmě. BUĎ si jistá jsi či ne.”

“Dobre. Som si istá, ale nechcem to vykrikovat do sveta. Chapeš ma?”

“Samo. To tak bývá. Ale než odjedumusíš nás seznámit, ale až se převlíknu. Nechci se před tvým chalanem promenádovat nahá.”

“Vďaka. Ale myslím, že by se mu to páčilo.”

“O tom nepochybuju.”

Když jsme dorazili ke mě, Macy se se všemi pozdravila a uvítala jak se sluší a patří, pak se odtrhla nahoru s tím, že se jen rychle změní, aby mohla vyrazit poznávat mé přátele. Po deseti minutách slezla étéměř odlíčená a jen v džínách a vytahané mikině.

“Nevypadám jako celebrita vždycky. Tak zavři tu tlamu a pojďme.”

Pochopila jsem, že nejspíš civím pěkně pitomě a tak jsem jen Macy popadla za ruku a už jsem ji táhla ven.

….. říct můžu jen jedno. Od té doby se pravidelně vídáme. Jednou do roka. Vždy v létě o prázdninách. Je to úžasné. Mám pocit, jakoby celý svět najednou dostal smysl a především ty správné barvy.

Tags: , ,

 
0

Saint Valentine

Posted by Macy The One on Úno 21, 2016 in Lechtivé, Romantické

Seděla jsem naprosto otrávená u baru a popíjela jsem drink za drinkem. Byl svatej Valentýn a já dřepěla nasraná u baru. Kamarádka, se kterou jsem na Valentýna odletěla do Londýna odjela za svým přítelem a nechala mě v centru osamoceně. Snažila jsem se opít, aby mi bylo jedno kde, jak a s kým skončím. Ale všimla jsem si kluka, co tancoval na parketu a pořád se na mě vyzývavě koukal. Otráveně jsem si přehodila vlasy z jednoho ramene na druhý a poručila jsem si drink. Barman se pokoušel flirtovat, ale byl fakt odporně slizkej takže jsem se pokoušela chovat vůči němu lhostejně. I když s přibývajícím alkoholem v krvi to bylo těžký. Po chvíli si ke mě přisedl udýchaný krasavec z parketu a věnoval mi energický úsměv.

“Čauky,”

“Zdravim,” odpověděla jsem napůl znuděně aby si hned nedělal naděje.

Nervózně si prohrábl svoje odrůstající blond vlasy a upřel na mě svoje dokonalý modrý kukadla. Ten kluk mě svým nevinným zjevem dostával do kolen. Opatrně se ke mě naklonil a tiše zašeptal.

“Co vůbec taková milá slečna dělá sama na Valentýna v klubu?”

“Mohla bych se zeptat stejně.”

“Mohla, ale já byl rychlejší.”

Bylo dokonalý s jako elegancí mi vracel moje chladný narážky. Věděla jsem, že pokud odejdu, tak s ním.

“Pravda. Popíjím a doufám, že se ožeru tak, že si nebudu pamatovat s kým jsem skončila.”

“Nebyla by lepší nějaká míň agresivní metoda?”

“Jo, chtěla jsem se cpát čokoládou a všemožným jídlem jako obvykle u telky. Ale nemám kde.”

“Spolubydlící má přítele?”

“Jo, cukrujou u něj v bytě a já je u toho nechci sledovat.”

“To znám. Měl jsem bejt s kámošema, ale všichni maj přítelkyně.”

“Je to na hovno.”

“Naprosto.”

Strašně dlouho jsme si spolu povídali a alkohol téměř vyprchal. Zvedli jsme se, že se půjdeme projít po parku, protože by tam mohlo bejt prázdno a vážně měl pravdu. Vzhledem k nízké hladině alkoholu jsem začala mít strach, tudíž jsem se třásla.

“Je ti zima?” zeptal se mile a sundaval si bundičku.

“Ne. Jen mám strach. Jsem s cizím klukem v prázdným temným parku.”

Věnoval mi upřímný úsměv a opatrně mě chytil za ruku. Přistoupil ke mě a opřel své čelo o mé.

“Ta tvoje upřímnost je tak děsivá. V životě se mnou nikdo nemluvil takhle na rovinu, jako ty teď.”

“V životě si nikdo mé přímosti nevážil jako ty.”

Pořád jsme ustupovali dozadu, až jsem se zarazila o strom a on naše rty spojil ve vášnivém polibku. Jazykem se dobýval dovnitř mých úst a následně zvídavě okusoval můj spodní nebo horní ret. Jednou rukou se zapřel vedle té mé o kmen stromu a druhou držel cíp mé džínsové bundy. Líbání mi ale už nestačilo a já chtěla víc. Byla jsem maximálně vzrušená a nevěděla jsem jak mu to dát najevo. Rukou jsem opatrně zamířila k pásku jeho kalhot a v momentě, kdy jsem se jej dotkla jsem ucítila, že se uprostřed polibku pousmál. Rukou, kterou se opíral zamířil k mému stehnu a sunul ji výš pod sukni a tou, kterou držel cíp mé bundy najednou vyhrnoval mé tílko nahoru. Rty se přesunul k mému dekoltu a já se snažila sténat, co nejtišeji to šlo. Když se rty přiblížil k mému uchu tiše zašeptal.

“Ale copak? Vždyť ti vůbec nic nedělám.”

Najednou jsem rukou zajela do jeho kalhot a prstem zabloudila k jeho chlubě, v tu chvíli hlasitě zasténal a já se jen pousmála. Než jsem cokoliv řekla naklonil se ke mě a zašeptal.

“Radši mlč. Vím, co chceš říct.”

Opatrně vyhrnul mou sukni nahoru a jemně si stáhl kalhoty dolů. Nohu mi zvedl a pověsil si ji kolem svého pasu, aby do mě mohl lépe proniknout. Když do mě vnikl cítila jsem vlnu vzrušení, jak projíždí každou částí mého těla. Zatímco on zrychloval já jsem přirážela proti němu. Vzrušením jsme sténali jeden přes druhého, tudíž jsme nezaslechli hlasy blízko nás. Vyrušilo nás až přímé světlo baterky, které nám zářilo do očí.

“Tak mládeži. Nasaďte si spodky zpátky a půjdete s námi.”

Když jsem si stáhla sukni a blonďáček si natáhl kalhoty, chytil mě za ruku a společně jsme následovali policistu. Když jsme pohlédli jeden druhému do očí propukli jsme v hlasitý smích.

“Jen tak mimochodem já jsem Nick.”

“Já jsem Emily.”

Na stanici nás posadil do křesel a ptal se nás na veškeré údaje. Nakonec jsme odešli s pokutou za obnažování na veřejnosti a pohoršování veřejnosti. Před stanicí si mě Nick zastavil a přivinul k sobě.

“Tohle byl nejlepší Valentýn mýho života. Jen doufám, že to nebyl ten poslední, kterej jsem s tebou strávil.”

S úsměvem jsem jej políbila na tvář a tiše jsem mu zašeptala.

“To už bude záležet jen na tobě, kolikrát mě ještě uvidíš.”

Tags: ,

 
0

Prázdnota

Posted by Macy The One on Úno 20, 2016 in Pocity od A do Z

Pocit naprosté prázdnoty … pomalu jako kdyby uvnitř hlavy nebyly vůbec žádné myšlenky, jako by všechno zmizelo … jinak řečeno, naprosto vymleto. Člověk má najednou pocit, že absolutně nic nedává žádný smysl. Na ničem zkrátka nezáleží.  Najednou je všechno takové mlhavé, nijaké, šedé … bez barev a bez emocí.   Je skoro až temně děsivé, jak něco tak přirozeného jako smrt ničí veškerenstvo v naší hlavě.

 
0

Není deník jako deník .. aneb deník, který mění život

Posted by Macy The One on Úno 4, 2016 in literární chuťovky
Deník Anny Frankové.
Literární dílo, se kterým jsem teď strávila dosti .. řekněme intimních chvil. Nejdříve mě uchvátilo, poté znechutilo a nakonec dočista očistilo mou duši. V životě bych nevěřila, jak moc nás kniha dokáže ovlivnit. Člověk, když se ponoří hluboko do jejího deníku a dokáže se do té situace vžít, cítí se velmi zvláštně. Chápejte. Přijde vám zprvu absurdní, že dívka, které je 14 a je uzavřená již nějaký měsíc ukrytá v “zadním domě” před nacisty, má občas myšlenky, které máte i vy. Je to skoro děsivé, že takové věci napadly dívku v její situaci, díky tomu s ní sympatizujete. Ale vzápětí Anna řekne, nebo vyvede něco, co by vás ani ve snu nenapadlo a vy si povzdechnete … no jo, čtrnáctka. Ve skutečnosti to není tak snadné.
V mnohém Anna změnila můj život. Byla jsem také dosti marnivá .. ufňukaná a věčně nespokojená. V momentě, kdy jsem se dostala do spárů mladičké Anny Frankové se můj život otočil o 180 stupňů. Kdykoliv si chci povzdychnout, jak se mi něco nelíbí zastavím se a zamyslím se … nakonec mi dojde, že je to malá daň, za svobodu, kterou narozdíl od této nadané a vskutku inteligentní, přesto velmi mladé dívky mám.
Největším šokem pro mě nakonec byla její smrt díky tyfové epidemii. Byla jsem zklamána a doposud se trochu zaobírám nihilistickými myšlenkami. Nebýt toho, že její otec přežil, dostal by se mi do rukou někdy tento deník? Jaký by byl život bez deníku Anny Frankové? … A tak dále … nechť žijí deníky mladých čtrnáctiletých slečen.
P.S .. pokud si nevedete deník, měli byste začít .. je to dobrá dokumentace doby … a i kdyby to nikam nevedlo, za pár let jej můžete otevřít a zasmát se sami sobě, tak jak to dělám já. :)

Tags: , , , ,

Copyright © 2019 Macy’s All rights reserved. Theme by Laptop Geek.